Září 2011

50. Kapitola - Konečně vyznání lásky, aneb to na co jste dlouho čekali!

4. září 2011 v 22:38 | NiCky |  Vy v Naruto
Gomen... Já vím, už dlouho nebyla kapitola....naposledy 11. května 2011 v 21:15. Tuhle jsem psala, že přidám nějaké články a minisoutěže a taky nic... Gomen... Kdoví jestli by tu byla tahle kapča, nebýt mé snahy zachránit přátelství mezi mnou a Kaishou. Ó ano, ona by klidně nechala hlavní pointu mého snu o ní stát se skutečnou. Svět je tak zkažený... *na NiCky náhle dosedla podivná nálada -> držte se od ní dál*.

Podle všeho ten muž, Sharingan Kakashi, pochopil, že nemá náladu na nějaké vykecávání a mlčel. Sasuke byl také zticha, jen se čas od času podíval na Kiyo, která se tvářila jako by byla v celém Ichiraku sama a ani jednou se na ně nepodívala. Když dojedla, rychle vstala, zaplatila, a spěšným krokem odešla. Mimoděk přitom pohodila vlasy a tak na maličkou chvíli odhalila prokletou pečeť na svém krku. Ovšem mladému Uchihovi ten "nepatrný moment" neuniknul. Na rozdíl od svého společníka nevěděl, co přesně se odehrávalo po té, co odešli z arény, a ostatní bohužel netušili, proč Kiyo nemohla dál zápasit a vzdala se. Tudíž neměl sebemenší tušení o existenci dalšího gennina se stejným problémem jako má on. Šokován a bez jakéhokoliv promyšlení vstal a vyběhl ven, kde dívku chytil za ruku. Ta se na něj překvapeně otočila a chvíli na sebe jen tak zírali, oba se skoro stejným výrazem ve tváři. Jako první se vzpamatoval chlapec, nevědouc najednou co říct. Uvědomil si, že pořád drží její ruku, a tak ji trochu rozpačitě pustil. Jako první promluvila Kiyo. "Chceš něco?" Zeptala se tiše s pohledem upřeným do jeho tváře. Sasuke nasadil svůj typický výraz, jenž používal, když chtěl vzbudit dojem, že o vás všechno ví a pravděpodobně vás každou chvíli uhrane. "Ty máš na krku prokletou pečeť, je to tak? Úplně stejnou mám i já. Kde jsi k ní přišla?" "V Lese smrti, stejně jako ty," odpověděla s lehce povytaženým obočím. "Nevypadáš moc překvapeně skutečností, že já ji mám také." podotkl chlapec a přimhouřil oči. Dívka pokrčila rameny. "Vím to od Anko," odvětila prostě a posléze dodala, "ona s ní má vlastní zkušenosti." "Opravdu?" Zeptal se Uchiha se zájmem, a děvče zatoužilo vědět, co si asi tak myslí. "Jo, nelžu ti.," řekla s lehce ironickým podtónem a posléze dodala, "promiň, ale už musím jít. Mám…něco na práci." Rychle se otočila na patě, a vydala se pryč. Kamkoliv, jen pryč od něj. Honilo se jí hlavou. Jindy by si s ním ráda popovídala, popravdě se jí i docela líbil, ale teď na to neměla náladu. Navíc se s ním nechtěla bavit o tom divným znamení na krku. Samozřejmě toho chtěla zjistit víc, ale ještě na nějaké hledání odpovědí nebyla připravená. Všechno se to seběhlo moc rychle, a ona si ještě potřebovala některé věci nechat projít hlavou. Navíc jí něco říkalo, že ten kluk toho taky moc neví, kdoví jestli ne míň než ona.

Kerai se rozhodl pro malou procházku. Připadalo mu to jako dobrý nápad, jestliže chce hned potom začít s tréninkem. Nadýchá se čerstvého vzduchu, provětrá si hlavu a psychicky i fyzicky se připraví na to, co ho čeká. Tak si tedy poklidně šel, a tu uviděl Kaishu, jak si to rázuje proti němu se soustředěným výrazem ve tváři. Ztuhnul. Ona si ho všimla, a zastavila. Zírali na sebe. "Co to tu nacvičuješ hloupý Uchiho?" Zeptal se jí a vesele se usmál. "Já na rozdíl od tebe hodlám jít cvičit." Odpověděla Kaisha povýšeně a dupla mu na nohu. "Sakra jau! Co to do tebe dneska vjelo?!" Zaklel Kerai. "Nastal čas odplaty," řekla tajemně Kaisha. "Cože?" Zeptal se jí s pozdviženým obočím a sáhnul jí na čelo, "nemáš horečku?" Kaisha vykulila oči a vykřikla: "NÉÉ! Nesahej na MĚ!" Začala proti němu zuřivě šermovat rukama. "Jsi si jistá, že jsi v pořádku?" Zeptal se jí chlapec užasle, zatímco si chránil hlavu. "NE, to opravdu nejsem! Jsem do tebe ZAMILOVANÁ!" Sotva to zařvala, uvědomila si, co vlastně řekla a zmlkla. Poté se pomalu podívala na kluka před sebou. Ten na ni pro jednou civěl s nerozluštitelným výrazem ve tváři. Dívka si v duchu nadávala. Proč jí to muselo ujet? On to nesmí vědět! Teď se jí akorát vysměje… S takovými myšlenkami ho tiše pozorovala, a nakonec ji nenapadlo nic jiného, než se otočit, utéct za nejbližší roh a kopnout do zdi tak silně, až se celý dům otřásl a všichni v něm si mysleli, že nastal konec světa. Mimoto způsobil tenhle šok infarkt jednomu postaršímu pánovi, jenž zrovna odpočíval v pokoji, jehož stěna dostala od Kaishy kopanec. "Pitomý Kerai!" Vyprskla v duchu a přemýšlela nad tím, jak by bylo skvělé, kdyby mu vyškrábala ty jeho krásné oči, vyrvala ty nádherně lesklé a na dotek jistě hebké vlasy. Kéž by mu mohla jednu vrazit do toho okouzlujícího obličeje. Mohla by mu ten jeho dokonalý xycht zohyzdit tak, že už by jí jeho sexy úsměv víckrát nerozklepal kolena. Počkat…co to řekla? Sexy úsměv? On? Kerai? To už si o něm vážně myslí něco takového? "NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!" Zavřískla z plna hrdla a způsobila postaršímu pánovi druhý infarkt. Zda přežil, se ke mně nedoneslo. Avšak Kaisha hned po tom vystřelila jako šíp pryč. Dostala totiž spásný nápad…snad. A jen pro informaci, nejednalo se o plán na záchranu toho muže.