NiCky a zase jenom NiCky

Andy z BVB

3. dubna 2012 v 19:31 | NiCky
Nenapadlo mě nic inteligentního, co bych sem mohla dát, takže jsem se rozhodla podělit o další z mých děl - obrázek Andyho Biersacka z Black Veil Brides. Narozdíl od Midnighta a Lokiho je to kresba o něco mladší, ale přesto už několik měsíců stará (ještě někdy z minulého roku XD). Osoba na mém výtvoru snad ani není tolik zlá (i když zlá je určitě dost), ale hlavně se Andymu vůbec nepodobá XD. Mimo jiné jsem také špatně napsala jeho jméno. Andy si sice dříve říkal Six, ale nikdy ne Sixx. Já to však musela pokazit. Docela ho lituji, když si uvědomím, jak nehorázně jsem ho zničila... Zpěvák jako on si dle mého názoru nezaslouží to, co jsem mu provedla.

Nezvaný, ale všudypřítomný strach

1. dubna 2012 v 10:39 | NiCky
Z nějakého (mé osobě bohužel utajeného) důvodu jsem se rozhodla dát sem svou dávno napsanou úvahu o strachu. No, dávno...1 rok, dva roky...já nevím XD.


Každý člověk má z něčeho strach. Ať už z pavouků, psů, výšek či ze zklamání. Lidé se můžou bát i dalších lidí nebo jen jedné určité osoby. Je tolik věcí, co nám může nahánět hrůzu. Divím se, že tu všichni někde nesedíme schoulení a třesoucí se děsem. Možná je to tím, že s věcmi, kterých se bojíme jen my, se nesetkáváme pořád. Přesto tu jsou a bedlivě nás sledují. Uniknout před nimi bohužel nemůžeme, ačkoliv se o to pořád beznadějně snažíme. Co nám ovšem zbývá jiného? Pro někoho může otázka znít zákeřně, zatímco jinému nikoliv. Odpověď je totiž až nesmyslně jednoduchá. Stačí svůj strach překonat. Zní to vážně lehce, nemyslíte? Opak je však pravdou. Jistě jsme už všichni poznali, jak moc se někdy liší myšlenka od skutečnosti. Postavit se čelem ke své noční můře, bojovat s ní a vyhrát, to se jen tak nepovede.

Já sama jsem trpěla abnormální hrůzou z vody. Tím nemyslím, že bych měla problém s vodou jako takovou. Mě děsila možnost, že se utopím. Když po mně někdo chtěl, abych plavala na hloubce, zmocnila se mě šílená panika. Nejednou mě popadla přímo hysterie. Opravdovým utrpením bylo povinné plavání ve škole. Před hodinou se mi dělalo špatně, občas jsem měla i průjem. Pamatuji si, jak jsem poprvé viděla bazén na Slovanech, tak zle jsem se tehdy cítila. Dnes si tím nejsem úplně jistá, ale mám pocit, že když jsem spatřila tu spoustu vody, slzy mi stékaly po tvářích. A pokud ne, tak k tomu neměly daleko. Mé trápení nekončilo ani ve spánku, neboť i tam za mnou můj strach chodil. Zažil někdo z vás něco takového? Určitě jste se někdy něčeho báli, ale jestli tak silně, to opravdu nevím. A i kdyby ano, jen někteří by se k tomu přiznali. Lidé o svých slabinách nemluví rádi a není na tom nic divného. Nemají důvod se jimi chlubit, mnohdy se kvůli nim dokonce stydí. Přesto není špatné, když si o svém problému s někým promluví. Člověk se vyzpovídá a i to mu může pomoct. Mně to svým způsobem také pomáhalo.

Se svým strachem jsem bojovala hodně dlouho, ale ani dnes nemůžu říct, že jsem se ho úplně a nadobro zbavila. Pořád je tam uvnitř mě. Tiše čeká na každou příležitost, kdy by mohl zase vylézt ven. Pokaždé, když plavu na hloubce, opatrně zjišťuje, jakou má sílu. Někdy si zkusí dovolit trochu víc, ale obvykle ho umlčím. Nikdy si však nemůžu být jistá, že na mě náhle nezaútočí. Možná bych se mu nedokázala ubránit a on by mě zase ovládl. Nemuselo by to být na dlouho, třeba jen na chvíli, ale i ta chvilka může být osudná…

Když by mohlo být lépe...

29. března 2012 v 22:12 | NiCky
Většinou nikdo z nás nevítá den, kdy zažíváme příliš nepěkných, chvílemi dokonce deprimujících věcí. Pakliže se k tomu přidají i náhle se vynořující chmury uvnitř naší hlavy, jedná se pomalu o katastrofu. V každém vyvolává jiné emoce, ale i ony mají jedno stejné. Nikdy nejsou pozitivní. My však v sobě nedokážeme probudit sílu potřebnou pro jejich zahnání. Ačkoliv se snadno řekne "hlavu vzhůru", těžce se tak udělá. Obzvlášť pokud musíme snášet pokračování svého trápení ještě pozdě večer, kdy už je naše mysl znavená a srdce plné úzkosti. Potácíme se nad propastí toho, co sneseme a netušíme, kde najít útěchu. Uvnitř podstupujeme obří muka, a přesto si můžeme říct akorát tak: "Dnešek byl vážně příšerný." Prostá, bezútěšná slova.
Ale víte, co je ještě horší, než špatný den? Předtucha, že zítřek bude stejný…

 
 

Reklama
Reklama